 |
| Karel Čapek, zdroj: Wiki |
Karel Čapek, jedna z největších osobností nejen české, ale i světové literatury, pochází z Královéhradeckého kraje. Narodil se roku 1890 v Malých Svatoňovicích jako nejmladší ze tří sourozenců, sestra Helena i bratr Josef byli literárně aktivní, Josef Čapek se navíc stal významným moderním malířem. Karlovo dětství je výrazně spjato s Podkrkonoším – záhy po jeho narození se celá rodina přestěhovala do Malé Úpice, po vychození místní obecné školy se roku 1901 přestěhoval za babičkou do Hradce Králové, aby zde studoval C.k. vyšší gymnasium na Velkém náměstí.
Jeho babička Helena Novotná bydlela o kousek dál na Malém náměstí č.p. 117. Na tomto domě dnes visí pamětní deska informující kolemjdoucí, že významný spisovatel Karel Čapek zde strávil čtyři roky během studia, tedy v letech 1901 až 1905. Na hradeckém gymnáziu se Čapek poprvé začal literárně projevovat – v časopise Obzory mu vyšla báseň Stará metafora, v Revue nejmladších zas báseň Jeunesse dorée. V Hradci Králové se také začínající literát poprvé zamiloval, a to velmi hluboce, vášnivě a bolestně, o čemž svědčí i série dopisů, které své vyvolené psal. Tyto texty vyšly roku 1978 pod názvem Listy Anielce. Již v těchto dopisech se Čapek zmiňuje o tom, že se chystá Hradec opustit a přestěhovat se za sestrou do Brna. Nakonec k tomu došlo o mnoho dříve, než bylo plánováno, a to za dosud nevysvětlených okolností, neboť výpovědi pamětníků se velmi rozcházejí. Čapkovy vzpomínky na studia v Hradci v jeho posledním dopise Anielce, který psal už z Brna, jsou rozporuplné:
„Bah, je to dobře, že už ten čas přešel. Byla to má největší epopej, (- třeba hloupá -), a využil jsem ji plně, třeba ne bez ran.“[1]
Karel Čapek tedy nechává Hradec Králové, ale i rodné Východní Čechy za sebou, a pouští se do světa: studoval v Praze, v Berlíně i v Paříži. Zamiloval se do Francie, divadla a herečky Vinohradského divadla Olgy Scheinpflugové. Překládal Apollinaira a jiné francouzské básníky, napsal slavné divadelní hry jako R.U.R., Bílá nemoc, Věc Makropulos, které byly přeloženy do několika světových jazyků, a Olgu si vzal za ženu. Psal fejetony do Lidových novin, vedl rozhovory s T.G. Masarykem, v jeho Povídkách z kapes nalezneme toleranci, demokratické ideály, lidskost a přirozenost, tedy ideály odporující vzrůstajícímu nacismu, proti kterému veřejně vystupoval. Zemřel roku 1939, těsně před plánovaným zatčením gestapem.
Aniž by Karel Čapek věděl něco o tom, co mu budoucnost připraví, napsal ve svém třetím dopise Anně Nepeřené, tedy Anielce z Hradce Králové, o své touze vykonat něco pro lidstvo. A to se mu bezesporu díky humanismu v jeho tvorbě podařilo.
„A přece byl čas, kdy i já doufal v sebe, i jiní věřili, že ze mne vyroste něco neobyčejného, co mnoho způsobí pro lidstvo sociálně i morálně, i pro vlast. Ale tyto naděje byly zničeny oněmi časnými bouřemi a sněhy. A přece dosud spí ve mně zbytek síly a nadšení a touhy vykonat něco velikého. Poskytne-li mi život něco v oporu, co by živilo moji sílu a oheň, pak také snad něco velikého vykonám. Dá-li život aspoň trochu tepla a světla pro moji osobu, jež bych do sebe mohl žíznivě nasát, pak i já mohu dát světlo a teplo celým masám lidstva.“[2]
 |
Jezuitská kolej, později C.k. vyšší gymnázium, na kterém Čapek studoval.
Dnes se zde nachází Nové Adalbertinum. |
[1] ČAPEK, Karel.
Listy Anielce. Praha: Supraphon, o. p., 1983. s. 105.
